1.kapitola
28. 1. 2012
Byl jsem na školním záchodě, seděl jsem a tiše jsem si prozpěvoval. Kalhoty jsem měl natažené. Zašel jsem sem před koncem hodiny angličtiny, protože mi nebylo dobře. Náš učitel pan Dalton je v těchhle záležitostech bezva. Je chytrý a pozná, kdy to hrajete a kdy mluvíte vážně. Když jsem zvedl ruku a oznámil, že mi je zle, podíval se na mě jedním očkem a hned na to, ať tedy jdu na záchod.
"Zbav se všeho, co tě trápí, Darrene," poznamenal, "a pak zase hybaj zpátky."
Kdyby byli všichni učitelé stejně chápaví, jako je pan Dalton.
Nakonec mi tak zle nebylo, ale pořád ani ne úplně dobře. Proto jsem na záchodě zůstal. Slyšel jsem, jak odzvonili konec hodiny a jak se všichni vyřítili ze třídy ven k polední přestávce. Rád bych šel za nimi, ale věděl jsem, že kdyby mě pan Dalton viděl na dvoře tak brzy, nebyl by nadšený. Když ho oblafnete, nezuří, ale ztichne a celé věky s vámi nemluví, a to je skoro horší, než kdyby na vás řval.
A tak jsem seděl, pobrukoval si, díval se na hodinky a čekal jsem. A potom jsem zaslechl, jak na mě někdo volá.
"Darrene! Hej, Darrene! Spad jsi do mísy nebo co?"
Zazubil jsem se. Byl to Steve Leopard, můj nejlepší kamarád. Steve se ve skutečnosti jmenuje Leonard, ale všichni mu říkají Steve Leopard. A nejenom proto, že ta slova znějí podobně. Steve býval to, čemu maminka říkává "nezkrotné děcko". Kam přišel, tam byl rambajz, zaplétal se do rvaček, kradl v obchodech. Kdysi dávno - byl ještě v kočárku - si našel ostrý klacík a štouchal s ním do kolemjdoucích žen (nebudu vás nechávat hádat, kam mířil!).
Kam přišel, tam se ho báli a nesnášeli ho. Pro mě to ale neplatilo. Byl jsem jeho kamarád už od Mateřské školy Marie Montessoriové, to jsme se prvně potkali. Máma říká, že mě přitahuje právě jeho divokost, ale já si prostě myslím, že je to bezva kluk a je s ním zábava. Má prchlivou povahu, a když mu ujedou nervy, dělá pěkný cirkus, ale v takovém případě já jednoduše odejdu a vracím se, až když se zase uklidní.
Za ty roky se Stevova pověst vylepšila - jeho maminka ho brala ke spoustě dobrých výchovných poradců a ti ho naučili, jak se má ovládat -. ale na školním dvoře je pořád dost profláknutý a nikdo, ani ti větší a starší, se do něj nenaváží.
"Nazdar, Steve," odpověděl jsem. "Tady." A praštil jsem do dveří, aby věděl, za kterými jsem.
Přispěchal a otevřel si. Když uviděl, že sedím, ale mám kalhoty natažené, usmál se. "Hodil jsi šavli?" zajímal se.
"Ne."
"A myslíš, že to na tebe ještě přijde?"
"Možná," připustil jsem. A pak jsem se najednou předklonil a vydal jsem hnusácký zvuk. Blééé! Jenže Steve Leopard mě moc dobře znal, než aby se nechal napálit.
"Když už jsi ohnutej, vylešti mi boty," navrhl - a zasmál se, když jsem dělal, jako bych mu plival na boty a drhl je kusem záchodového papíru.
"Uteklo mi něco ve třídě?" zeptal jsem se a zase jsem se narovnal.
"To tak." ušklíbl se. "Obvyklý kydy."
"Už máš ten úkol z dějáku?" zeptal jsem se.
"Ale ten je až na zejtra, ne?" zneklidněl. Steve na domácí úkoly zapomíná pořád.
"Na pozejtří," opravil jsem ho.
"Jo tak," odlehlo mu. "Ještě lepší. Já myslel…" Zarazil se a začal se mračit. "Hele, počkej. Dneska je čtvrtek. Takže pozejtří…"
"Dostal jsem tě!" křikl jsem a praštil jsem ho do ramene.
"Au!" zarval. "To bolí." Mnul si rameno, ale mně bylo jasné, že ho to doopravdy nebolelo. "Jdeš ven?" chtěl vědět potom.
"Spíš mě napadlo, že zůstanu tady a budu se kochat výhledem," zapřel jsem se pohodlně na prkýnku.
"Neblbni," ucedil. "Když jsem odcházel, prohrávali jsme pět jedna. Teď už to bude nejspíš o šest nebo o sedm. Potřebujem tě." To mluvil o fotbale. Hrajeme ho každou polední přestávku. Moje mužstvo obyčejně vyhrává, ale přišli jsme o hodně těch nejlepších hráčů. Dave Morgan si zlomil nohu. Whiteovi se odstěhovali a Sam White přešel na jinou školu. A Danny Curtain přestal fotbal hrát, aby mohl celé poledne dolejzat za Sheilou Leighovou, za kterou pálí. Mamlas!
Já jsem v mužstvu nejlepší krajní útočník. Máme lepší záložníky a obránce a Tommy Jones je nejlepší brankář z celé školy. Jenže já jsem jediný, kdo dokáže hrát dopředu a dát bez zaváhání pokaždé čtyři pět gólů.
"Tak jo," vstal jsem. "Zachráním vás. Tenhle tejden jsem každej den dal hattrick. Škoda s tím teď přestat."
Minuli jsme starší kluky - jako obyčejně byli u umyvadel a hulili - a já jsem spěchal ke skříňce, abych se mohl přezout do kopaček. Míval jsem jedny báječné, vyhrál jsem je v soutěži o nejlepší slohovou práci. Ale před pár měsíci luply tkaničky a po stranách se guma začala odchlipovat. A taky mi vyrostly nohy. Ty kopačky, co mám teď, jsou fajn, ale už to není ono.
Když jsem se dohrabal na hřiště, prohrávali jsme tři osm. Vlastně to není pořádné hřiště, jen dlouhý kus dvora a na protějších stěnách namalované brány. Ten, kdo je maloval, byl kus blbečka, protože na jednom konci udělal břevno moc vysoko a na druhém moc nízko.
"Zádnej strach, bombardák Shan je tady!" rozkřikl jsem se a vyběhl jsem na hřiště. Hodně hráčů se rozesmálo nebo začalo vrčet, ale stejně jsem si všiml, že spoluhráči ožili a protihráči si začali dělat starosti.
Začal jsem parádně, v jediné minutě jsem dal dva góly. Vypadalo to, že bychom to mohli dotáhnout na remízu nebo i vyhrát. Čas ale letěl. Kdybych přišel dřív, bylo by to v pohodě, ale zrovna když jsem se pořádně rozjížděl, začalo zvonit, a tak jsme prohráli sedm devět. Když jsme odcházeli ze hřiště, vběhl na dvůr Alan Morris, lapal po dechu a byl ve tváři rudý jako rak. To jsou moji nejlepší kamarádi: Steve Leopard, Tommy Jones a Alan Morris. Nejspíš budeme nejdospělejší čtyřka na celém světě, protože jen jeden z nás - Steve - má přezdívku.
"Mrkejte, co jsem našel!" hulákal Alan a mával nám před nosy ušmudlaným kusem papíru.
"Co to je?" zeptal se Tommy a pokusil se papír chytit.
"To je -" začal Alan, ale zmlkl, protože se na nás rozkřikl pan Dalton.
"Vy čtyři tam! Dovnitř!" zaburácel.
"Už jdeme, pane Daltone!" zahromoval na oplátku Steve. Steve je oblíbencem pana Daltona a projdou mu i věci, co by nám ostatním neprošly. Jako třeba když při vyprávění občas používá silnější slova. Kdybych já použil ty výrazy, co on, už dávno bych dostal co proto.
Jenže pan Dalton má pro Steva slabost, protože Steve je unikát. Někdy ve škole exceluje a všechno udělá skvěle, jindy není s to napsat vlastní jméno. Pan Dalton říká, že Steve je tak trochu jednostranně fenomenální, což je prý vědecký termín a znamená to, že je blbeček a génius naráz!
Každopádně ani Stevovi, i když je mazánek pana Daltona, by pozdní příchod do třídy neprošel. A tak musel Alanův nález počkat, ať už to je co to je. Trousili jsme se dovnitř, po zápase jsme byli zpocení a utahaní a čekala nás další hodina.
Vůbec jsem netušil, že ten Alanův tajuplný lístek změní můj život navždycky. A k horšímu!