10.kapitola
Jen co pan Topol odešel ze scény a my jsme se znovu usadili, ukázala se druhá zrůda, Alexandr Lunt. Jeho výstup byl spíš směšný než strašný, ale právě to jsme po děsivém začátku potřebovali pro uklidnění. Když byl na jevišti, ohlédl jsem se přes rameno a všiml jsem si, že ti dva malí v modrých kápích klečí na podlaze a utírají z ní krev.
Alexandr Lunt byl nejhubenější člověk, jakého jsem kdy viděl. Vypadal vážně jako kostra! Jako by snad na něm nebylo vůbec žádné maso. Býval by byl i strašidelný, jenomže měl na tváři široký přátelský úsměv.
Hrála žertovná hudba a on tančil po scéně. Na sobě měl baletní trikot a vypadal tak legračně, že se v momentě všichni smáli. Po chvíli tančit přestal a začal se protahovat. Oznámil, že je gumový muž, má kosti jako z pryže a dokáže je ohýbat všemi směry.
Nejdřív zaklonil hlavu tolik, až to vypadalo, jako by mu ji usekli. Otočil se, abychom se mohli podívat, že má hlavu obráceně, a pak se zakláněl pořád dál, až se čelem dotýkal podlahy! Nato si objal rukama zezadu nohy a protáhl mezi nohama hlavu, takže trčela ven. Vážně to vypadalo, jako by mu rostla z břicha!
Za to ho diváci odměnili obrovským potleskem a on se pak narovnal a začal kroužit trupem dokola, jako by to byl kus provazu! Kroužil jím a kroužil, pětkrát dokola, až mu tou námahou začaly lupat kosti. Stál zamotaný asi minutu a nato se začal opravdu strašně rychle rozvíjet.
Potom si vzal dvě paličky na bubnování, s kožešinou na konci. Uchopil první a udeřil jí na jedno ze svých žeber. A když pak otevřel ústa, vyšel z nich čistý tón! Znělo to jako piáno. Pak zase pusu zavřel a uhodil na žebro na druhé straně těla. Tentokrát se ozval hlasitější a vyšší tón.
Po několika dalších zkouškách nechal ústa otevřená nastálo a začal hrát melodie! Zahrál Skákal pes pres oves, pár písniček od Beatles a nakonec několik známých motivů z televizních seriálů a pořadů.
Hubeňour odešel z jeviště a diváci se hlučně dožadovali přídavku. Žádná z účinkujících zrůd se však nikdy ze zákulisí nevrátila a nepřidala.
Po Alexandru Luntoví přišel Rhamus Pupkeduo, který byl stejně tlustý, jako byl Alexandr hubený. Byl prostě hrochoidní! Když vkráčel na scénu, prkna jen praskala.
Došel až na kraj a předstíral, že užuž přepadne dopředu. Bylo jasné, že lidi v prvních radách mají nahnáno, a někteří vyskočili a klidili se, jen co se k nim přiblížil. Nedalo se jim to vyčítat: kdyby Pupkeduo spadl, rozplácl by je na palačinku!
Zastavil se uprostřed scény. „Dobrý večer.“ ozval se. Měl pěkný hlásek, tichý a pištivý. „Jmenuji se Rhamus Pupkeduo, protože opravdu mám dva žaludky! Narodil jsem se s nimi, asi jako některá zvířata. Lékaři byli ohromeni a tvrdili, že jsem zrůda. Proto jsem se přidal k tomuto cirkusu a proto tu dneska večer jsem.“
Slečny, které hypnotizovaly vlčího muže, vyšly na jeviště se dvěma vozíky plnými jídla: koláčů a pomfritů a hamburgerů a sladkostí a zelných hlávek. Byly tam ale i věci, které jsem zatím nikdy neviděl, natož abych je ochutnal.
„Ňam ňam,“ mlaskl Rhamus. Ukázal na veliké hodiny, které právě z provaziště spouštěli dolů. Zastavily se asi tři metry nad jeho hlavou. „Co myslíte, jak dlouho mi bude trvat, než tohle všechno sním?“ ukázal na jídlo. „Kdo to uhodne nejpřesněji, vyhrává cenu!“
„Hodinu!“ vykřikl někdo.
„Čtyřicet pět minut!“ zahulákal někdo jiný.
„Dvě hodiny, deset minut a třiatřicet vteřin,“ přidal se nahlas jiný. Za chvilku už se překřikovali všichni. Já jsem řekl hodinu a tři minuty. Steve dvacet devět minut. Nejkratší odhad byl sedmnáct minut.
Když jsme otipovali, hodiny se roztikaly a Rhamus se dal do jídla. Jedl jako zjednaný. Pažemi máchal tak rychle, že skoro nebyly vidět. Ústa jako kdyby vůbec ani nezavíral. Házel si do nich jídlo, polykal a jedl dál.
Všichni z toho byli bez sebe. Díval jsem se a bylo mi zle. Některým lidem se opravdu zle udělalo!
Konečně Rhamus zdlábl poslední preclík a hodiny nad jeho hlavou přestaly tikat.
Čtyři minuty a padesát pět vteřin! Všechno to sežral ani ne za pět minut! Nemohl jsem tomu skoro uvěřit. Připadalo mi, že to není možné, že by to nedokázal ani někdo se dvěma žaludky.
„To nebylo marné,“ utrousil Rhamus „jen bych snesl víc dezertu.“
Plácali jsme a smáli jsme se a dvě slečny v lesklých oblecích odvezly vozíky pryč a přivezly jiný, na kterém byly hustě nastavěné skleněné sošky a vidličky a lžíce a kousky kovového odpadu.
„Než začnu,“ prohlásil Rhamus, „musím vás varovat, abyste nic podobného doma nezkoušeli! Dokážu jíst i věci, které by normálního člověka zadusily a zabily. Nepokoušejte se mě napodobovat! Mohli byste to zaplatit životem.“
Dal se do jídla. Začal pár šrouby a maticemi, které bez mrknutí oka polkl. Po několika soustech si zatřásl velikým vybouleným pupkem a my jsme uslyšeli, jak to uvnitř kovově hrká.
Pak se břicho vzedmulo a on vyplivl šrouby a matice zase ven! Kdyby byly jen jeden dva, mohl bych si myslet, že si je nechal pod jazykem nebo ve tvářích, ale na takový náklad železa nebyla dost velká dokonce ani pusa Rhamuse Pupkedua!
Potom zbaštil skleněné sošky. Rozchroustal sklo na střepy a ty pak zapíjel vodou. Nato snědl i lžíce a vidličky. Rukama si je kroutil do kroužků, pak si je strkal do pusy a nechával sklouznout do krku. Vysvětlil, že nemá dost silné zuby na to, aby porcovaly kov.
Pak zase spolkl dlouhý kovový řetěz, udělal si přestávku a lapal po dechu. Pupek se mu znovu začal zmítat a třást. Nechápal jsem, co se děje, ale pak se břicho mocně vzedmulo a já jsem uviděl, jak mu konec řetězu vychází z úst ven.
A když se řetěz soukal ven, spatřil jsem, že lžíce a vidličky jsou na něj navlečené! Podařilo se mu v žaludku provléci řetěz kroužky, co z nich udělal. K neuvěření!
Když Rhamus opustil jeviště, pomyslel jsem si, že takový výkon nikdo nedokáže překonat.
Jak strašně jsem se mýlil!