12.kapitola
Není pravda, že všechny tarantule jsou jedovaté,“ prohlásil pan Hroozley. Měl hluboký hlas. Podařilo se mi odtrhnout pohled od Steva a zadívat se na jeviště. „Většinou jsou stejně neškodné jako pavouci, které najdete kdekoli na světě. A ty, které opravdu jsou jedovaté, obvykle mají jen tolik jedu, aby zabily velice malá zvířata.
Některé však jsou vražedné!“ pokračoval. „Některé jsou s to zabít člověka jediným kousnutím. Jsou vzácné a nacházíme je jen v mimořádně odlehlých končinách, ale přesto existují.
Jednoho takového pavouka mám,“ oznámil a otevřel dvířka klece. Pár vteřin se nedělo nic, ale potom ven vylezl největší pavouk, jakého jsem kdy viděl. Byl zelený a nachový a červený, měl dlouhé chlupaté nohy a poněkud zavalité tělo. Pavouků jsem se nebál, ale tenhle vypadal děsivě.
Pomaličku popošel dopředu. Pak ohnul nohy a tělo se posadilo níž, jako kdyby číhal na mouchu.
„Madame Okta mě provází už radu let,“ vykládal pan Hroozley. „Žije mnohem déle než obyčejní pavouci. Mnich, který mi ji prodal, tvrdil, že jedinci jejího druhu se dožívají až dvaceti i třiceti let. Je to neuvěřitelný tvor – a je zároveň jedovatá a inteligentní.“
Při jeho proslovu zavedl jeden z těch v modrých kápích na jeviště kozu. Vylekaně mekala a pokoušela se o útěk. Tvor v kápi ji přivázal ke stolu a odešel.
Když pavoučice spatřila a uslyšela kozu, vydala se k ní. Dolezla ke kraji stolu, ale tam zastavila, jako by čekala na rozkaz. Pan Hroozley vytáhl z kapsy kalhot lesklou tenkou píštalu – říkal jí flétna – a zahrál na ni pár krátkých tónů. Madame Okta okamžitě skočila a přistála koze na krku.
Koza poskočila, jen co na ní pavoučice přistála, a hlasitě se rozmečela. Madame Okta si toho nevšímala, držela se jí a přisunula se o pár centimetrů blíž k její hlavě. A když byla připravena, odhalila kusadla a zaryla je koze hluboko do krku!
Koza ztuhla a oči jí zeskelnatěly. Přestala mektat a po několika vteřinách se svalila. Myslel jsem si, že je mrtvá, ale pak mi došlo, že ještě dýchá.
„Ovládám Madame Oktu touto flétnou,“ vysvětloval Hroozley a já jsem přestal padlou kozu sledovat. Pomalu zamával flétnou nad hlavou. „Strávili jsme spolu sice už velmi dlouhou dobu, ale není to žádný mazlíček, a kdybych nástroj ztratil, jistě by mě zabila.
Koza je ochrnutá.“ pokračoval. „Vycvičil jsem Madame Oktu tak, aby nezabíjela hned prvním kousnutím. Kdybychom kozu nechali tak, jistě by nakonec zemřela – na kousnutí Madame Okty není léku –, ale raději to ukončíme rychle.“ Zapískal na flétnu a Madame Okta se přesunula dál po krku, až stála koze na uchu. Znovu odhalila kusadla a zatala je. Koza se zachvěla a pak naprosto znehybněla.
Byla mrtvá.
Madame Okta seskočila z kozy a kradla se k předku scény. Lidé v prvních radách se náramně vyděsili a někteří vyskočili. Na strohý povel pana Hroozleyho ale hned zase znehybněli.
„Nehýbejte se!“ sykl. „Vzpomeňte si na varování: nečekaný zvuk může znamenat smrt!“
Madame Okta se zastavila na kraji jeviště a pak se postavila na dvě zadní nohy, úplně jako pes! Pan Hroozley tiše zadul do flétny a ona se rozešla pozpátku a stále ještě po dvou nohou. Když se dostala k nejbližší noze stolu, otočila se a začala lézt nahoru.
„Teď vám nebude nic hrozit,“ poznamenal pan Hroozley a lidé v prvních radách se pomalu a tiše, jak jen to šlo, znovu posadili. „Avšak nevydávejte prosím žádné hlasitější zvuky, protože v tom případě by se mohla vrhnout na mě.“
Nevěděl jsem, jestli pan Hroozley má opravdu strach, anebo jestli to patří k výstupu, ale vystrašeně vypadal. Otřel si čelo rukávem pravé ruky, pak si zase přiložil flétnu ke rtům a zanotoval podivný nápěv.
Madame Okta naklonila hlavu a pak jako by přikývla. Lezla přes stůl, až byla před panem Hroozleym. Spustil pravici a ona si mu na ni vylezla. Když jsem pomyslel, jak blízko jeho těla se pohybují ty dlouhé ochlupené nohy, celý jsem se zpotil. A to mám pavouky rád! Lidi, kteří z nich mají strach, si v tu chvíli nejspíš museli rozhryzávat tváře zevnitř na kousky.
Pavoučice mu vylezla po paži nahoru, pak se štrachala po rameni, po krku, přes ucho – a zastavila se, až když se dostala na temeno. Tam se přikrčila. Vypadala jako nějaký prapodivný klobouček.
Po chvíli začal pan Hroozley opět hrát na flétnu. Madame Okta mu sklouzla po druhé straně obličeje, přes jizvu, a lezla dál, až mu visela hlavou dolů na bradě. Pak vypustila vlákno a spustila se po něm dolů.
Teď visela asi deset centimetrů pod bradou a najednou se začala zvolna houpat sem tam. Brzy se dostávala až na úroveň jeho uší. Nohy měla sbalené, a tak z mého místa vypadala jako klubíčko vlny.
A když se napříště zhoupla nahoru, pan Hroozley trhl hlavou dozadu a pavoučice vyletěla přímo do výšky. Vlákno prasklo a ona se otáčela dokola a dokola. Díval jsem se, jak stoupá a potom klesá. Myslel jsem si, že dopadne na podlahu nebo na stůl, ale ona místo toho přistála panu Hroozleymu v ústech!
Když jsem pomyslel na to, že mu Madame Okta možná klouže krkem do žaludku, udělalo se mi skoro zle. Nepochyboval jsem, že ho kousne a zabije. Pavoučice ale byla o hodně chytřejší, než jsem si myslel. V pádu vytřela nohy a zachytila se mu na rtech.
Zase hlavu předklonil, abychom viděli jeho ústa. Měl je doširoka otevřená a Madame Okta se mu držela mezi rty. Houpala se dovnitř a zase ven, takže to vypadalo, jako když má v puse balónek, který nafukuje a pak zase upouští.
Napadlo mě, kde má asi flétnu a jak teď bude pavoučici ovládat. A pak přišel pan Topol s jinou flétnou. Neuměl hrát tak dobře jako pan Hroozley, ale stačilo to, aby si toho Madame Okta všimla. Zaposlouchala se a potom se začala pohybovat od jednoho kraje úst pana Hroozleyho ke druhému.
Nejdřív jsem netušil, co to dělá, a tak jsem natahoval zvědavě krk. Když jsem na rtech pana Hroozleyho uviděl něco bílého, pochopil jsem: tkala sít!
Jen s tím skončila, spustila se zase dolů z jeho brady jako předtím. Pan Hroozley měl přes ústa utkanou velikou pavučinu. Začal ji žvýkat a olizovat! Celou ji snědl a pak si pohladil břicho (dal si ovšem pozor, aby nezavadil o Madame Oktu). „Výtečné,“ pochválil si. „Není nic chutnějšího než čerstvé pavouci sítě. U nás doma je to největší pochoutka.“
Pak Madame Oktu přiměl, aby po stole strkala míček a aby na něm balancovala. Rozložil na desce maličké cvičební nářadí, drobné činky a provazy a kruhy a začal s ní cvičit. Dokázala provést všechno, co umějí lidé, třeba zdvihat činky nad hlavu a přitahovat se na kruzích.
Pak vytáhl maličkou jídelní soupravu. Byly tam piditalíře a nože a vidličky a titěrné sklenice. Talíře byly plné mrtvých much a jiného drobnějšího hmyzu. Co bylo ve sklenicích, nevím.
Madame Okta spořádala večeři velice vychovaně. Uměla držet nože a vidličky, a to čtyři najednou, a tak se krmila. Dokonce tam byla i falešná slánka a ona dělala, jako že si z ní jídlo solí!
A někdy v okamžiku, kdy pila ze sklenice, jsem dospěl k názoru, že Madame Okta je to nejúžasnější domácí zvíře na světě. Dal bych za ni všechno, co mám. Věděl jsem, že se to nikdy nestane – i kdybych na ni měl, máma a táta by mi rozhodně nedovolili ji chovat, ale aspoň přát jsem si to mohl.
Když bylo po výstupu, pan Hroozley vrátil pavoučici zase do klece a hluboce se poklonil tleskajícímu obecenstvu. Jak jsem slyšel, hodně lidí říkalo, že tedy nemuseli zabíjet tu ubohou kozu, ale stejně to bylo moc napínavé.
Otočil jsem se ke Stevovi, chtěl jsem mu říct, jak báječná ta pavoučice podle mě je, on se ale díval na pana Hroozleyho. Už se netvářil vystrašeně, ale také nevypadal normálně.
„Co je s tebou. Steve?“ zeptal jsem se.
Neodpověděl mi.
„Steve?“
„Psst!“ sykl zlobně a – neřekl jediné slovo, dokud pan Hroozley neodešel. Pozoroval toho zvláštního člověka, dokud nezašel do kulis. Pak se ke mně otočil. „To je neuvěřitelné!“ vykoktal.
„Ta pavoučice?“ souhlasil jsem. „Prostě paráda. Myslíš, že by –“
„Já nemluvím o pavoukovi!“ vyštěkl. „Koho ti tví pitomí vzdušnicová zajímaj? Já mluvím o panu… Hroozleym.“ Před vyslovením jména zaváhal, jako kdyby si užuž chtěl vzpomenout na něco jiného.
„O panu Hroozleym?“ opakoval jsem po něm zmateně. „Co na něm bylo tak skvělýho? Vždyt jenom hrál na flétnu.“
„Ty to vůbec nechápeš.“ vztekal se Steve. „Ty vůbec nevíš, kdo to je.“
„A ty to snad víš?“ odsekl jsem.
„Ano,“ přikývl. „Náhodou vím.“ Promnul si bradu a zase se začal tvářit znepokojeně. „Jenom doufám, že on neví, že to vím. Kdyby to věděl, nemuseli bysme se odsud taky dostat živí…“