14.kapitola
Had švihal jazykem z úst ven a zase zpátky a působil náramně hladově. Nebyl moc barevný – spíš tmavě zelený a jen sem tam měl skvrny jasnějších barev –, ale zato vypadal smrtelně nebezpečně.
Lidé, co už byli pod balkonem, se rozběhli zpátky k židlím. Křičeli a cestou upouštěli, co nesli. Pár lidí omdlelo, někteří upadli a dav je pošlapal. My se Stevem jsme měli štěstí, že jsme byli u kraje: byli jsme v bývalém kině nejmenší, a kdybychom se ocitli uprostřed prchajících, zadupali by nás do země.
Had se už chystal sklouznout na podlahu, když tu mu do tváře zamířil silný reflektor. Plaz ztuhl a bez mrkání se díval do světla. Lidé přestali utíkat a panika pominula. Kdo upadl, vyškrábal se zase na nohy a naštěstí to vypadalo, že se nikomu nestalo nic vážného.
Zpoza nás se něco ozvalo. Otočil jsem se a podíval se znovu na jeviště. Stál tam kluk. Mohlo mu být čtrnáct nebo patnáct, byl děsně hubený a měl dlouhé žlutozelené vlasy. Jeho oči měly zvláštní tvar, byly štěrbinovité jako u hada. Na sobě měl dlouhý bílý hábit.
Chlapec zasyčel a zvedl ruce nad hlavu. Hábit se z něj svezl a všichni, kdo se na něj dívali, překvapeně vydechli. Měl tělo pokryté šupinami!
Od hlavy k patě se jen leskl zelenou a zlatou a žlutou a modrou. Měl na sobě jen krátké kalhoty. Otočil se, abychom ho viděli i zezadu, a na zádech to bylo stejné jako vepředu, jen šupiny měly o něco tmavší odstín.
Znovu se otočil k nám, pak si lehl na jeviště na břicho a plazil se úplně jako had. Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl, že na letáčku se psalo o hadím chlapci, a dal jsem si dvě a dvě dohromady.
Jakmile se dostal k hledišti, zase vstal a kráčel k zadní části kina. Když prošel kolem mě, všiml jsem si, že má divné ruce i nohy: mezi prsty měl tenké proužky kůže. Vypadal trošku jako ta příšera, co jsem viděl vjednom starém hororu, ta, co žila v černé laguně.
Zastavil se pár metrů před sloupem a přikrčil se. Světlo, které oslepovalo hada, rázem zhaslo a had se znovu dal do pohybu a sklouzl dolů z posledního, dolního dílu sloupu. Chlapec znovu sykl a had se zastavil. Vybavilo se mi, jak jsem někde četl, že hadi nemají sluch, ale že zvuky cítí.
Hadí chlapec se odšoural kousek doleva a pak zase doprava. Had po něm otáčel hlavu, ale dopředu se nevrhl. Kluk se posunul blíž k hadovi, až mu byl na dosah. Čekal jsem, že se zvíře po něm vrhne a zabije ho, a chtělo se mi křičet a utíkat.
Hadí chlapec ale dobře věděl, co dělá. Když byl dost blízko, natáhl ruku a těmi divnými prsty s blánami pošimral hada pod bradou. A pak se naklonil a políbil ho na nos!
Had se klukovi omotal kolem krku. Obtočil se kolem něj na několikrát a konec jeho ocasu visel chlapci přes rameno a dolů po zádech jako šála.
Kluk hada pohladil a usmál se. Čekal jsem, že bude chodit mezi diváky a nechá je, aby si zvíře pohladili, ale to ne. Místo toho došel ke straně sálu, dál od míst, kudy se bude odcházet ke dveřím. Rozmotal hada, položil ho na podlahu a pak ho ještě jednou podrbal pod bradou.
Tentokrát zvíře otevřelo doširoka tlamu a já jsem uviděl zuby. Hadí chlapec si lehl nedaleko od hada na zem a pak se začal plazit k němu!
„To ne,“ řekl jsem si potichu, „přece mu nechce dát…“
Ale ano, chtěl, a taky mu hlavu do dokořán otevřené tlamy vložil!
Zůstal tak nějakou chvilku a pak se pomalu vysoukal ven. Znovu si hada omotal kolem těla a obtáčel ho dál a dál, až byl pod hadím tělem schovaný celý až na obličej. Podařilo se mu postavit se a zazubit. Vypadal jako srolovaný koberec!
„A to je už skutečně konec, dámy a pánové.“ ozval se zezadu z jeviště pan Topol. Usmál se, seskočil ze scény, ale v půlce skoku zmizel v oblaku dýmu. Když se kouř rozptýlil, spatřil jsem majitele cirkusu, jak stojí vzadu a přidržuje hostům závěsy.
Po pravici i po levici mu stály ty hezké slečny a taky ti tvorové v kápích – a všichni měli plné ruce táců se suvenýry. Zalitoval jsem, že jsem si trochu peněz nenechal.
Čekali jsme a Steve neříkal nic. Podle toho, jak vážně se tvářil, jsem poznal, že ještě pořád přemýšlí, a znal jsem ho z minula dost dobře na to, aby mi bylo jasné, že nemá cenu na něj mluvit. Když se do takové nálady dostal, nedokázalo s ním pohnout nic.
Jen co se řady za námi vyprázdnily, došli jsme i my dozadu. Pobral jsem si věci, které jsem si nakoupil. Sesbíral jsem ale i Stevovy suvenýry, protože on byl tak zabraný v myšlenkách, že by je tam klidně nechal.
Pan Topol pořád stál vzadu, držel rozevřené závěsy a na všechny se usmíval. Když jsme k němu došli my, úsměv se ještě rozšířil.
„Tak co, chlapci,“ nadhodil. „Líbilo se vám představení?“
„Byla to nádhera!“ odpověděl jsem.
„A nebáli jste se?“ chtěl vědět.
„Trochu,“ přiznal jsem. „Ale ne víc než všichni ostatní.“
Zasmál se. „Máte oba tuhý kořínek.“
Za námi čekali lidi, a tak jsme si pospíšili dál, abychom je nezdržovali. Když jsme vešli do krátké chodby mezi oběma závěsy, Steve se rozhlédl, pak se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha: „Vrat se sám.“
„Cože?“ zarazil jsem se. Lidé, co šli za námi, si povídali s panem Topolem, a tak nás nic nenutilo spěchat.
„Slyšels dobře,“ utrousil.
„A proč to?“
„Protože já nejdu,“ vysvětlil. „Zůstanu tady. Nevím, co se z toho vyklube, ale zůstat musím. Půjdu za tebou domů potom, až…“ Nedořekl a postrčil mě dopředu.
Prošli jsme druhými závěsy a ocitli jsme se v chodbě se stolem, s tím, co na něm byl dlouhý černý přehoz. Diváci, kteří odcházeli před námi, k nám byli otočení zády. Steve se ohlédl přes rameno, aby měl jistotu, že ho nikdo nevidí, a pak skočil pod stůl a schoval se pod přehozem!
„Steve!“ sykl jsem, protože jsem měl strach, že nás dostane do maléru.
„Běž dál!“ sykl zase on na mě.
„Nemůžeš přece –“
„Dělej, co ti říkám!“ vyrazil. „A upaluj, dělej, než nás přistihnou.“
Nelíbilo se mi to, ale co jsem mohl dělat? Steve mluvil tak, že kdybych ho neposlechl, začal by zuřit. Už jsem u něj tyhle záchvaty zuřivosti párkrát zažil; není radno se Stevem žertovat, když se naštve.
Vykročil jsem, zašel jsem za roh a vydal jsem se po dlouhé chodbě k hlavním dveřím. Šel jsem pomalu, přemýšlel jsem, a lidi přede mnou mě předešli ještě o víc. Střelil jsem pohledem dozadu a zjistil jsem, že ještě pořád nikdo nejde.
A pak jsem zahlédl dveře.
Právě ty, u kterých jsme se stavili cestou sem, ty, co vedly na balkon. Když jsem k nim došel, zarazil jsem se a ještě jednou jsem se ohlédl. Pořád nikdo.
Tak jo! rozhodl jsem se v duchu. Zůstanu tady. Nevím, co to Steva bere, ale je to můj nejlepší kamarád. Chci tu být, abych mu mohl pomoct, kdyby se dostal do maléru.
Dveře jsem skoro rozrazil, dřív než si to rozmyslím, proklouzl jsem potichu dovnitř, spěšně jsem je za sebou zavřel a už jsem stál ve tmě a srdce mi tlouklo tak rychle, jako bych byl myš.
Stál jsem tam celé věky a poslouchal jsem, kdy už se vytrousí všichni diváci. Slyšel jsem, jak se šeptem, zakřiknutými, vyděšenými, ale taky vzrušenými hlasy baví o představení. Pak byli pryč a nastalo ticho. Myslel jsem si, že uslyším nějaké zvuky z kina, třeba od toho, jak někdo uklízí a urovnává židle, ale v celém domě bylo mrtvo jako v márnici.
Vylezl jsem po schodech. Přivykl jsem na tmu a viděl jsem už docela slušně. Schody byly staré a rozvrzané a já jsem měl trochu strach, že mi povolí pod nohama a že spadnu a zabiju se, ale vydržely.
Když jsem došel nahoru, zjistil jsem, že stojím uprostřed balkonu. Bylo tam hodně prachu a špíny – a taky zima. Kradl jsem se dopředu a klepal jsem se.
Měl jsem výborný výhled na jeviště. Pořád se svítilo, a takjsem viděl všechno dopodrobna. Nebyl tam nikdo, ani zrůdy, ani ty hezké slečny, ani ti v modrých kapucích – a ani Steve. Posadil jsem se a čekal jsem.
Asi tak po pěti minutách jsem zahlédl, jak se ke scéně plíží nějaký stín. Vytáhl se nahoru, pak vstal, došel doprostřed, zastavil se a rozhlížel.
Byl to Steve.
Vykročil doleva ke kulisám, pak se zastavil a vydal se zase doprava. A znovu se zastavil. Viděl jsem, jak si kouše nehty a snaží se přijít na to, kudy se vydat.
A pak se z výšky, odněkud nad jeho hlavou, ozval hlas. „To hledáš mě?“ Na jeviště s rozpřaženými pažemi seskočil člověk, za kterým povlával dlouhý rudý plást jako křídla.
Steve div nevyletěl z kůže, když ten člověk dopadl na prkna a stočil se do klubíčka. Vyděšeně jsem se skácel dozadu. A když jsem se zase vyštrachal, ten člověk už stál a já jsem rozeznal rudý oblek, oranžové vlasy, bledou kůži a velikou jizvu.
Pan Hroozley!
Steve se pokusil promluvit, ale na to mu příliš drkotaly zuby.
„Všiml jsem si, že si mě zvědavě prohlížíš,“ prohlásil pan Hroozley. „A když jsi mě uviděl poprvé, nahlas jsi se zajíkl. Proč to?“
„P-p-proto-tože vi-vím, k-kdo jste,“ koktal Steve, který konečně byl s to mluvit.
„Jsem Larten Hroozley,“ odtušil děsivý muž.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Steve. „Já vím, kdo jste doopravdy.“
„Jistě?“ usmál se pan Hroozley, ale moc veselé to nebylo. „Tak povídej, hošánku,“ zasyčel. „Kdo tedy doopravdy jsem?“
„Vaše skutečné jméno je Vur Horston,“ vyrazil Steve a panu Hroozleymu klesla ohromeně brada. A pak Steve dodal ještě něco, nad čím klesla brada zase mně.
„A jste upír,“ ohlásil; ticho, které pak nastalo, bylo stejně dlouhé jako strašidelné.