2.kapitola
Po poledni jsme měli zase pana Daltona na děják. Probírali jsme dějiny druhé světové války. Mě to moc nebralo, ale Steve si myslel, že to je bezva. Baštil všechno, co mělo něco společného se zabíjením a válkou. Často říkal, že až vyroste, chtěl by být žoldákem – vojákem, co bojuje za prachy. A myslel to vážně!
Po dějáku jsme měli matyku a – k neuvěření! – potřetí pana Daltona. Náš matykář byl nemocný, a tak za něj museli ostatní suplovat, jak nejlíp uměli.
Steve byl v sedmém nebi. Měl svého nejoblíbenějšího učitele tři hodiny po sobě! Pana Daltona jsme na matematiku měli poprvé, a tak se Steve začal předvádět. Vykládal mu, kam jsme se dostali v učebnici, a vysvětloval mu některé složitější problémy, jako kdyby mluvil s děckem. Panu Daltonovi to nevadilo. Byl na Steva zvyklý a věděl docela přesně, jak ho zvládat.
Obyčejně má pan Dalton všechno pevně v rukou – při jeho hodinách je zábava, ale vždycky si z nich taky něco odneseme – Jenže v matematice zrovna moc nevyniká. Snažil se, jak mohl, ale bylo vidět, že toho má fakt nad hlavu, a tak zatímco se pokoušel udržet nad vodou – byl zahrabaný v učebnici, Steve seděl vedle a trousil užitečné návrhy –. my ostatní jsme se začali vrtět a potichu si povídat a posílat si psaníčka.
Já jsem napsal Alanovi a dožadoval jsem se toho záhadného papírku, který přinesl. Nejdřív jej odmítl nechat kolovat, ale když jsem ho zasypával vzkazy dál, konečně to vzdal. Tommy sedí jenom dvě řady od něj a dostal se k tomu první. Rozložil lístek a začal si jej prohlížet. Obličej se mu při tom rozzářil a brada klesla. Brzy, jen co si to třikrát pročetl a poslal to mně, jsem pochopil proč.
Byl to letáček, reklamní poutač na nějaký kočovný cirkus. Nahoře byl obrázek vlčí hlavy. Vlk měl otevřenou tlamu a ze zubů mu kapaly sliny. Dole byly obrázky pavouka a hada a i ti vypadali pěkně zle.
A kousek pod vlkem stálo velkými červenými písmeny:
CIRCO MOSTRUOSO
Pod tím pak menším písmem:
Jen jediný týden můžete vidět circo mostruoso!!
PŘIJĎTE!
PŘEDSTAVÍ SE VÁM
SIVA A SIRSA – BLÁZNIVĚ OHEBNÍ BLÍŽENCI!
HADÍ CHLAPEC! VLČÍ MUŽ! GERTA ZUBATÁ!
LARTEN HROOZLEY A CVIČENÁ PAVOUČICE
MADAME OKTA!
ALEXANDR LUNT! VOUSATÁ DÁMA! RUDY VON RUKA!
RHAMUS PUPKEDUO – NEJTLUSTŠÍ MUŽ SVĚTA!
Níž pod tím byla adresa, na niž lze zakoupit lístky a dozvědět se, kde se představení koná. A úplně dole, hned nad obrázky hada a pavouka, byla výstraha:
NENÍ PRO LEKAVÉ!
PŘIJÍMÁME JEN ZÁVAZNÉ OBJEDNÁVKY!
„Circo Mostruoso?“ zadrmolil jsem si pro sebe. Circo bude italsky cirkus… a to druhé slovo… že by monstrózní? Zrůdy? Panoptikum zrůd! Vážně je to ono? Vypadá to tak.
Začal jsem si letáček pročítat znovu, pohroužil jsem se do prohlížení obrázků a do popisů účinkujících. Přesně řečeno jsem se pohroužil tolik, že jsem zapomněl na pana Daltona. A vzpomněl jsem si na něj až v okamžiku, kdy mi došlo, že nastalo ticho. Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem, že Steve stojí vepředu sám. Vyplázl na mě jazyk a zašklebil se. Ucítil jsem, jak mi vstávají chlupy na zátylku, ohlédl jsem se pres rameno – a pan Dalton tam stál, špulil rty a četl si leták.
„Co to má být?“ štěkl a vyškubl mi papírek z rukou.
„Je to letáček, pane,“ vysvětlil jsem.
„Kde jsi k němu přišel?“ chtěl vědět. Tvářil se velice navztekaně. Ještě nikdy jsem ho tak vytočeného neviděl. „Kde jsi k němu přišel?“ zopakoval otázku.
Nervózně jsem si olízl rty. Nevěděl jsem, co mám říct na vysvětlenou. Nechtěl jsem do toho namočit Alana – a věděl jsem, že Alan se sám nepřihlásí: dokonce i jeho nejlepším kamarádům je jasné, že není zrovna největší hrdina na světě. Jenže můj mozek měl zařazeno na tu nejnižší rychlost a já jsem si nedokázal vymyslet žádnou rozumnou lež. Naštěstí se do toho vložil Steve.
„Je to moje, pane,“ prohlásil.
„Tvoje?“ zamrkal pomalu pan Dalton.
„Našel jsem to u zastávky autobusu, pane,“ rozvíjel to Steve dál. „Zahodil to nějaký starší kluk. Připadalo mi to zajímavé, tak jsem to sebral. Chystal jsem se, že se vás na to zeptám na konci vyučování.“
„A tak.“ Pan Dalton se snažil nevypadat polichoceně, ale bylo jasné, že je. „To je něco jiného. Na zvídavosti není nic zlého. Posad se, Steve.“ Steve poslechl. Pan Dalton vzal kousek plasticinu a připevnil jím plakátek na tabuli.
„Kdysi dávno,“ začal a poklepal na plakátek, „se pořádala skutečná panoptika zrůd. Ziskuchtiví lotři drželi v klecích lidi s malformacemi a –“
„Pane učiteli, co znamená s malformacemi?“ zeptal se někdo.
„Se znetvořeními. Vypadali jinak než ostatní.“ vyložil pan Dalton. „Třeba lidi se třema rukama nebo se dvěma nosy; lidi bez nohou; neobvyklí čahouni nebo neobvyklí mrňavci. A tyhle nešťastníky, kteří nebyli jiní než my všichni, jen jinak vypadali, ty ti ničemové vystavovali a říkali jim poutové zrůdy. Vybírali od zvědavců vstupné za to, že mohli ty nebožáky okukovat, a vybízeli je, ať se jim smějí a dobírají si je. Málo jim platili, bili je, dávali jim místo oblečení jen hadry a nikdy jim nedovolovali se mýt.“
„To byla ale krutost, pane učiteli.“ vypískla Delaina Priceová, která sedí skoro vepředu.
„Jistě.“ souhlasil. „Panoptika zrůd byla krutá, obludná. Proto jsem se tak rozčílil, když jsem tohle uviděl.“ Strhl plakátek z tabule. „Zakázali je už před mnoha lety, ale čas od času se proslechne, že se pořádají dál.“
„A vy si myslíte, že to Circo Mostruoso je opravdové panoptikum zrůd?“ zeptal jsem se.
Pan Dalton si znovu pročetl letáček a pak zavrtěl hlavou. „Pochybuji,“ utrousil. „Nejspíš to bude jen nějaký krutý žert. Nicméně,“ dodal, „pokud by to bylo opravdové, pevně doufám, že nikoho by ani ve snu nenapadlo tam jít.“
„Ne, jasně že ne, pane učiteli,“ ujištovali jsme ho jeden pres druhého.
„Tahle panoptika totiž byla úděsná,“ zakončil. „Předstírala, že jsou jako normální cirkus, ale byla to semeniště zla. Každý, kdo by takové panoptikum navštívil, by byl stejně zlý jako lidé, co je zřizovali.“
„To by člověk musel vážně být úchylný, aby toužil tam jít, pane učiteli,“ souhlasil Steve. A pak se podíval na mě, mrkl a nahlucho, jen rty vyslovil: „Jdem tam!“