3.kapitola
Steve přemluvil pana Daltona, aby mu dovolil plakátek si nechat. Tvrdil, že si ho chce připevnit v ložnici na stěnu. Pan Dalton nejdřív nechtěl, ale pak si to rozmyslel. Než mu jej ale podal, odstřihl zezdola adresu.
Po škole jsme se všichni čtyři – já, Steve, Alan Morris a Tommy Jones – sešli na dvoře a lesklý papír plakátku jsme si prohlíželi.
„Určitě to bude jenom vtip,“ prohlásil jsem. „Proč?“ nadhodil Alan.
„Protože vystavovat zrůdy na poutích je zakázaný,“ vysvětlil jsem mu. „Vlčí muži a hadí chlapci; dávno to je nezákonný. Říká to i pan Dalton.“
„Není to vtip!“ nedal se Alan.
„Kdes to vzal?“ napadlo Tommyho.
„Ukrad jsem to,“ pípl Alan. „Je to mýho staršího bráchy.“ Alanův starší bratr Tony Morris byl největší grázlík na škole, dokud ho nevyhodili. Byl veliký a zlý a ošklivý.
„Tys to ukrad Tonymu?“ zděsil jsem se. „A už jsi sepsal závět?“
„Nedozví se, že jsem to byl já,“ bránil se Alan. „Měl to v kalhotách, co máma hodila do pračky. Když jsem to sebral, strčil jsem mu tam místo toho čistej list papíru. Bude si myslet, že se tisk smyl.“
„Chytrý,“ ocenil to Steve.
„Kde k tomu Tony přišel?“ zeptal jsem se.
„Venku na ulici potkali jednoho chlápka,“ vysvětlil Alan. „Jednoho z těch účinkujících. Pana Hroozleyho.“
„To je ten s pavoukem?“ nadhodil Tommy.
„Jo,“ kývl Alan, „až na to, že pavouka s sebou neměl. Byla tma a Tony se vracel z hospody.“ Tonymu ještě není dost let, aby mu v hospodě směli nalít, ale motá se kolem starších kluků a ti mu pití kupují. „Pan Hroozley Tonymu dal ten papír a pověděl mu, že ve městě je kočovný panoptikum zrůd, co po celým světě pořádá tajný přestavení. Říkal, že lístky si můžete koupit, jenom když máte plakátek, a ty že dávají jen lidem, kterým veřej. A že o tom panoptiku nemá kdekomu vykládat. Já se to dozvěděl jen proto, že Tony byl v náladě – jako vždycky, když se napije – a nedokázal držet zobák.“
„Kolik stojí lístek?“ zajímal se Steve.
„Patnáct liber,“ ohlásil Alan.
„Patnáct liber!“ zavyli jsme sborem.
„Nikdo nevyplázne patnáct liber za to, aby se podíval na bandu zrůd!“ odfrkl si Steve.
„Já bych zaplatil,“ namítl jsem.
„Já taky,“ kývl Tommy.
„A já teprv,“ přidal se Alan.
„No jasně,“ souhlasil Steve, „ale my patnáct liber na vyhození nemáme. Takže je to čistě akademická otázka.“
„Co znamená akademická?“ chtěl vědět Alan.
„Že když si ty lístky nemůžem dovolit, je jedno, jestli bysme si je koupili nebo ne,“ vysvětlil Steve. „To je lehký říkat, že by si člověk něco koupil, když ví, že nemůže.“
„A kolik teda máme?“ nadhodil Alan. „Za dva nic.“ vyprskl jsem. Tohle často říkává náš táta. „Já bych šel rád,“ rozesmutnil se Tommy. „Vypadá to náramně.“
„Pan Dalton si to rozhodně nemyslí,“ upozornil Alan.
„Přesně o tom mluvím,“ kývl Tommy. „Když to úča neschvaluje, musí to bejt super. Všechno, co dospělí nesnášej, je obyčejně skvělý.“
„A určitě nemáme dost?“ zeptal jsem se. „Třeba maj dětský slevy.“
„Já mám dojem, že tam děti nepouštěj vůbec,“ prohlásil Alan, ale stejně mi řekl, kolik má. „Pět liber sedumdesát.“
„Já mám přesně dvanáct liber.“ hlásil Steve.
„Já šest liber pětaosumdesát pencí,“ přidal se Tommy.
„A já osum liber pětadvacet,“ oznámil jsem jim. „To je celkem přes třicet liber,“ sečetl jsem z hlavy. „Zejtra dostáváme kapesný. Když to dáme dohr…“
„Jenomže lístky jsou skoro vyprodaný,“ přerušil mě Alan. „První představení bylo včera. Končí to v úterý. Jestli máme jít, musíme zejtra nebo v sobotu, protože jindy nás rodiče večer ven nepustěj. Ten člověk, co dal Tonymu leták, povídal, že na oba ty večery už je skoro vyprodáno. Musíme to koupit dneska večer.“
„No tak je po představení,“ nasadil jsem hrdinský výraz.
„Třeba ne,“ namítl Steve. „Máma má doma v zavařovačce schovaný peníze. Moh bych si něco málo pučit a vrátit to, až dostaneme kapesný.“
„To myslíš ukrást?“ zeptal jsem se.
„To myslím pučit,“ odsekl. „Krádež to je, jenom když to nevrátíš. Co vy na to?“
„Jak ty lístky koupíme?“ nadhodil Tommy. „Zejtra je škola. Večer se nedostanem ven.“
„Můžu se vytratit,“ navrhl Steve. „Koupím to.“
„Jenže pan Dalton ustříh adresu,“ připomněl jsem. „Jak budeš vědět, kam jít?“
„Zapamatoval jsem si to,“ zazubil se. „Tak co, budem tu stát do večera a vymejšlet výmluvy, anebo jdem na to?“
Podívali jsme se na sebe a pak jsme jeden po druhém mlčky přikývli.
„Dobrý,“ uzavřel to Steve. „Makáme domů, já seberu prachy a sejdem se zase tady. Doma řekněte, že jste si někde zapomněli učebnici nebo tak něco. Dáme peníze na hromádku a já dodám zbytek z domova.“
„A co když ty peníze nebudeš moct ukr… – teda si pučit?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „To by byl konec. Ale když to nezkusíme, ani se to nedozvíme. Tak šviháme!“
A tryskem odběhl. Chvilku nato jsme se vzpamatovali i Tommy, Alan a já a vystartovali jsme taky.