4.kapitola
Ten večer jsem nedokázal myslet na nic jiného než na panoptikum zrůd. Pokoušel jsem se na něj zapomenout, ale nešlo to, ani když jsem se díval na svoje nejoblíbenější pořady v televizi. Znělo to pošahaně: hadí chlapec, vlčí muž, cvičená pavoučice. Z té jsem byl obzvlášť na větvi.
Máma s tátou si vůbec nevšimli, že se něco děje, zato Annie ano. Annie je moje mladší sestra. Dokáže být maličko otravná, ale většinou je docela fajn. Neběhá za maminkou, nevykládá jí báchorky o tom, jak zlobím, a umí zachovat tajemství.
„Co se ti stalo?“ zeptala se mě při večeři. Byli jsme sami v kuchyni a myli jsme nádobí. „Ale nic.“
„Ale něco jo,“ nedala se. „Celý večer se chováš divně.“
Věděl jsem, že se bude vyptávat pořád dál, dokud se nedozví pravdu, a tak jsem jí pověděl o panoptiku zrůd.
„To zní fantasticky,“ souhlasila, „ale určitě se tam nedostanete.“
„Proč ne?“
„Vsadila bych se, že děti vůbec nepouštěj. Připadá mi to jako věc jenom pro dospěláky.“
„Nejspíš by nepustili pískle jako jsi ty,“ utrousil jsem zlomyslně, „ale nám to v klídku projde.“ Naštvalo ji to, a tak jsem se omluvil. „Promiň, já to tak nemyslel. Jenom se vztekám, protože nejspíš máš pravdu. Annie, já bych dal cokoli, jen abych tam moh jít!“
„Můžu ti pučit svoje šminky,“ nabídla mi. „Když si namaluješ vrásky a tak, budeš vypadat starší.“
Usmál jsem se a pořádně jsem ji objal, což nedělám moc často. „Díky, ségra, ale to bude dobrý. Když se tam dostanem, dobře. Když ne, taky dobře.“
Pak už jsme toho moc nenamluvili. Doutírali jsme nádobí a spěchali zase k televizi. Pár minut nato se vrátil domů tatínek. Pracuje na stavbách hned tam a hned zas tady, a tak chodí pozdě často. Někdy je nabručený, ale ten večer měl dobrou náladu a točil se s Annie na rukou dokola.
„Jestlipak se stalo dneska něco extrovního?“ chtěl vědět, jen co se přivítal s maminkou a dal jí pusu.
„V poledne jsem zase dal hattrick,“ pochlubil jsem se.
„Vážně? No to je paráda. Činíš se.“
Než se tatínek najedl, vypnuli jsme televizi. Má u jídla rád ticho a klid a často se nás u stolu vyptává nebo nám vypráví, co bylo v práci.
Potom maminka odešla k sobě, pořádat alba se známkami. Je filatelistka a bere to velice vážně. Já jsem známky sbíral taky, ale jen když jsem byl menší a pro kdeco jsem se lehko nadchnul.
Nakoukl jsem, jen abych zjistil, jestli nemá nějaké nové známky s exotickými zvířaty nebo pavouky. Neměla. Když už jsem byl u ní, nadhodil jsem něco o panoptikách zrůd.
„Mami,“ začal jsem, „byla jsi někdy v obludáriu?“
„V čem?“ podivila se a dál se soustředila na známky.
„V obludáriu,“ zopakoval jsem. „V panoptiku zrůd. Kde mají vousaté dámy a vlčí muže a hadí chlapce.“
Zadívala se na mě a zamrkala. „Hadí chlapce?“ podivila se. „Co to proboha je, hadí chlapci?“
„To je, když…“ zarazil jsem se, jakmile mi došlo, že sám nevím. „No, na tom nesejde,“ pokrčil jsem rameny. „Bylas tam někdy?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Je to zakázané.“
„A kdyby nebylo a jedna taková pout přijela k nám, šla bys?“
„Nešla,“ prohlásila a otřásla se. „Tyhle věci mě děsí. A kromě toho si myslím, že by to k lidem, co tam ukazují, nebylo poctivé.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Jak by se tobě líbilo, kdyby tě strčili do klece a lidi tě okukovali?“
„Já ale nejsem zrůda!“ urazil jsem se.
„Já vím.“ zasmála se a políbila mě na temeno. „Jsi můj andílek.“
„Mami, nech toho!“ vrčel jsem a uhlazoval jsem si šešulku rukou.
„Ty trumbero,“ usmívala se. „No jen si představ, že bys měl dvě hlavy nebo čtyři ruce a někdo tě ukazoval a lidi si z tebe utahovali. To by se ti asi moc nelíbilo, co?“
„To teda ne,“ připustil jsem a šoural nohama.
„A vůbec, jak tě to s tím obludáriem napadlo?“ zeptala se. „Neponocoval jsi a nedíval ses na nějaký horor?“
„Ne,“ bránil jsem se.
„Víš přece, že tatínek nemá rád, když –“
„Neponocoval jsem u televize, přece to říkám, ne?“ zvýšil jsem hlas. Vždycky je to otrava, když rodiče neposlouchají, co jim povídáte.
„No dobře, pane Uražený,“ utrousila. „Nemusíš hned křičet. Jestli ti moje společnost vadí, běž dolů a pomoz tátovi na zahradě s pletím.“
To se mi nechtělo, ale maminka se zlobila, že jsem se na ni rozkřikl, a tak jsem se sebral a šel do kuchyně. Tatínek vcházel zadem a všiml si mě.
„Tak tady se schováváme,“ zasmál se krátce. „Máš dneska večer nějak napilno, koukám, že ani nemůžeš starému nemohoucímu otci pomoct.“
„Zrovna jsem za tebou šel,“ ohlásil jsem.
„Pozdě,“ ucedil a zouval si holínky. „Právě jsem skončil.“
Díval jsem se, jak si nazouvá pantofle. Má nohy jak koráby. Kupuje si šestačtyřicítky! Když jsem byl menší, vždycky jsem si mu stoupl na nohy a on chodil i se mnou. Bylo to jako na dvou dlouhých skateboardech.
„Co budeš dělat teď?“ zajímal jsem se.
„Psát.“ Táta si dopisuje s lidmi z celého světa, z Ameriky, Austrálie, Ruska i Číny. Tvrdí, že mu dělá dobře udržovat kontakty s globálním sousedstvem, ale já si myslím, že to používá i jako výmluvu, aby si mohl zalézt do pracovny a dát si šlofíka!
Annie si hrála s panenkami a tak. Zeptal jsem se jí, jestli nechce zajít ke mně do pokoje a zahrát si postelový tenis – to používáme ponožku místo míčku a bačkory místo raket –, ale měla plné ruce práce s urovnáváním panenek, protože si hrála, že jsou na výletě.
Šel jsem k sobě do pokoje a stáhl jsem dolů štos komiksů. Mám fůru senzačních komiksů, se Supermanem, Batmanem. Spidermanem a Spawnem. Spawna mám nejradši. Je to superhrdina, který kdysi býval démonem v pekle. Z některých Spawnových příběhů jde vážně děs, ale právě proto se mi tak líbí.
Zbytek večera jsem si četl komiksy a řadil je podle čísel. Svého času jsem si je vyměňoval s Tommym, který má obrovskou sbírku, ale vždycky mi něčím polil obálky a nadrobil mezi stránky, a tak jsem s tím přestal.
Většinou chodívám spát kolem desáté, ale ten den na mě máma s tátou zapomněli, a tak jsem zůstal vzhůru skoro do půl jedenácté. Pak si táta všiml, že se u mě svítí, a zašel nahoru. Předstíral, že se zlobí, ale ve skutečnosti se nezlobil. Tatínkovi moc nevadí, když bývám až do noci vzhůru. To spíš maminka kvůli tomu dělá scény.
„A do postele,“ nakázal mi, „nebo nebudeš ráno k probuzení.“
„Ještě chviličku, tati, jen co uložím komiksy do police a vyčistím si zuby.“
„Dobrá,“ kývl. „Ale dělej.“
Nastrkal jsem komiksy do krabice a tu jsem dal na polici, co mám nad hlavou.
Oblékl jsem se do pyžama a začal jsem si čistit zuby. Dával jsem si načas, drbal jsem je pomalu, a tak jsem se dostal do postele skoro v jedenáct. Ležel jsem a usmíval jsem se. Byl jsem hodně unavený a věděl jsem, že usnu za pár vteřin. Poslední, na co jsem pomyslel, bylo Circo Mostruoso. Přemítal jsem, co je asi zač ten chlapec a jak dlouhý vous má vousatá dáma a co asi dělají Rudy von Ruka a Gerta Zubatá.