5.kapitola
Druhý den ráno jsme před vchodem do školy s Tommym a Alanem čekali na Steva, ale do zvonění se vůbec neukázal, a tak jsme museli jít dovnitř.
„Vsadím se, že chrní,“ nadhodil Tommy. „Nedokázal lístky sehnat a teď se nám bojí jít na oči.“
„Takový Steve není,“ namítl jsem. „Doufám, že přinese zpátky aspoň ten plakátek,“ utrousil Alan. „I když tam nemůžem jít, rád bych ho měl. Přilepil bych si ho nad postel a –“
„Ty si ho nikam přilepit nemůžeš, magore!“ rozesmál se Tommy. „A proč ne?“ divil se Alan. „Protože by ho uviděl Tony,“ vysvětlil jsem mu. „A jo,“ připustil Alan zachmuřeně. Při hodině mi bylo bídně. Jako první jsme měli zeměpis a pokaždé, když se mě paní Quinnová na něco zeptala, odpověděl jsem špatně. Obyčejně mi jde zeměpis nejlíp ze všeho, protože toho hodně vím z dob, kdy jsem sbíral známky.
„Copak, ponocovali jsme, Darrene?“ zajímala se učitelka, když jsem se spletl už popáté.
„Ne, paní Quinnová,“ zalhal jsem.
„Já myslím, že ano,“ usmála se. „Máš pod očima kruhy, že by se na nich dalo cvičit.“ Všichni se tomu zasmáli, protože paní Quinnová netrousí žerty zrovna často, a zasmál jsem se i já, i když jsem byl terčem toho žertu.
Dopoledne se táhlo právě tak, jak se čas táhne vždycky, když se člověk cítí podvedený a zklamaný. Celou tu dobu jsem si představoval obludárium. Vybájil jsem si, že jsem jedna z poutových zrůd a majitelem panoptika je hnusák, který všechny práská bičem, i když pracují dobře. Všechny zrůdy ho nenáviděly, ale on byl tak veliký a zlý, že neříkaly nic. Až jednoho dne mě přetáhl a najednou to bylo příliš a já jsem se proměnil ve vlka a ukousl jsem mu hlavu! Všichni mi tleskali a udělali mě novým majitelem.
Bylo to moc pěkně vysněné.
A pár minut před polední přestávkou se otevřely dveře – a hádejte, kdo se v nich objevil? Steve! Vedle něj stála jeho matka, něco pověděla paní Quinnové a ta přikyvovala a usmívala se. Pak paní Leonardová odešla a Steve dokráčel na svoje místo a posadil se.
„Kdes byl?“ ptal jsem se zuřivým šepotem.
„U zubaře,“ odpověděl. „Zapomněl jsem vám o tom říct.“
„A co je s …“
„Tak dost, Darrene,“ prohlásila paní Quinnová. Okamžitě jsem zmlkl.
O přestávce jsme s Tommym a Alanem Steva div neumačkali. Křičeli jsme na něj a zároveň jsme s ním cloumali.
„Sehnal jsi ty lístky?“ vyptával jsem se.
„Fakt jsi byl u zubaře?“ zajímal se Alan.
„Klídek, hoši, žádnej spěch.“ Steve nás odstrčil a rozesmál se. „Kdo si počká, ten se dočká.“
„Tak dělej, Steve, nezdržuj,“ cílil jsem se. „Sehnal jsi je, nebo ne?“
„Jo i ne.“ ucedil Steve.
„Co zas tohle znamená?“ odfrkl si Tommy.
„Znamená to, že mám jednu dobrou zprávu, jednu špatnou zprávu a jednu trhlou zprávu,“ odtušil Steve. „Kterou chcete slyšet první?“
„Trhlou zprávu?“ optal jsem se zmateně.
Steve si nás odtáhl na kraj dvora, ujistil se, že kolem nikdo není, a začal šeptem mluvit.
„Peníze jsem sehnal a vytratil jsem se z domova v sedm, když máma telefonovala. Pálil jsem to přes město ke kase, a víte, kdo tam byl, když jsem to našel?“
„Kdo?“ dožadovali jsme se.
„Pan Dalton!“ vyrazil. „A s ním dva policajti. Právě tahali ven z kasy – vlastně to byla spíš taková bouda – nějakýho mrňouse, ale najednou se ozvala rána jako z děla a všechno zakryl velikej oblak kouře. Když se rozptýlil, mrňous byl pryč.“
„A co pan Dalton a policajti dělali pak?“ zajímal se Alan.
„Propátrali boudu, rozhlídli se kolem a šli.“
„Neviděli tě?“ zeptal se Tommy.
„Ne. Dobře jsem se schoval,“ ujištoval je Steve.
„Takže jsi lístky nesehnal.“ utrousil jsem smutně.
„To jsem neřek,“ nesouhlasil se mnou.
„Tak sehnalsje?“ lapal jsem po dechu.
„Už jsem se chystal jít pryč,“ pokračoval Steve, „ale najednou jsem zjistil, že ten mrňous stojí za mnou. Maličkej, na sobě měl dlouhej plást, co ho zakrýval od hlavy k patě. Všim si, že mám v ruce plakátek, vzal si ho a dal mi lístky. Podal jsem mu peníze a –“
„Máje!“ zaržálijsme radostí.
„Nojo,“ rozzářil se. A pak zas zesmutněl. „Jenže v tom byl háček. Přece jsem říkal, že mám i špatnou zprávu, nebo ne?“
„A co to je?“ vyrazil jsem a dostal jsem strach, jestli lístky neztratil.
„Prodal mi jenom dva,“ vzdychl si Steve. „Měl jsem prachy na čtyři, ale on si je nechtěl vzít. Nic neřekl, jen poklepal na plakát na tom místě, kde se píše o závaznejch objednávkách, a pak mi podal cedulku, na který se psalo, že Circo Mostruoso prodává na každý letáček jen dva lístky. Nabízel jsem mu víc peněz – měl jsem s sebou skoro sedmdesát liber – ale on si je nechtěl vzít.“
„Takže ti prodal jenom dva lístky?“ ujištoval se Tommy zhrožené.
„Ale to znamená…“ vykoktal Alan.
„…že můžou jít jenom dva,“ dořekl Steve a zamračeně nás přeletěl pohledem. „Ty druhý dva budou muset zůstat doma.“