9.kapitola
Nebyl k tomu důvod. Zrůda byla otřesná, ale připoutaná řetězy a uvnitř klece. Myslím, že lidi, co křičeli, to udělali z hecu, jako se třeba křičí na lochnesce, ne proto, že by byli opravdu vyděšení.
Byl to vlčí muž. Byl strašně ošklivý, chlupatý po celém těle. Na sobě měl jenom bederní roušku jako Tarzan, takže bylo dobře vidět chlupaté nohy a břicho a záda a paže. Většinu obličeje mu pokrývaly dlouhé zježené vousy. Oči měl žluté a zuby rudé.
Cloumal mřížemi klece a řval. Bylo to dost děsivé. Když se rozeřval, dalo se do křiku o pěkných pár lidí víc. Sám jsem málem vyjekl, jenže jsem nechtěl vypadat jako ustrašený prcek.
Vlčí muž dál lomcoval mřížemi a poskakoval, pak se ale uklidnil. Když se posadil na zadek, jako to dělávají psi, na scénu vyšel pan Topol a promluvil.
„Dámy a pánové,“ oslovil obecenstvo, a ačkoli mluvil tlumeně a skřípavě, všichni ho dobře slyšeli. „Vítám vás v Circo Mostruoso, kde jsou domovem ti nejpodivnější lidští tvorové na světě.
Jsme prastarý cirkus,“ pokračoval. „Objíždíme již pět set let a dopřáváme groteskní podívanou jedné generaci za druhou. Naše obsazení se mnohokráte změnilo, ale nikdy se nemění náš cíl, jímž je ohromovat vás, děsit vás! Předvádíme věci děsivé a věci bizarní, věci, které nikde jinde na světě nenajdete.
Ti, kdo se nechají snadno vystrašit, by měli ihned odejít.“ varoval nás. „Bezpochyby jsou zde dnes večer i lidé, kteří si mysleli, že jde o žert. Že snad naše zrůdy budou jen lidé v kostýmech nebo neškodní mrzáci. Tak tomu ovšem není! Vše, co dnes večer spatříte, je skutečné. Každý účinkující je jedinečný. A nikdo z nich není neškodný.“
Tím ukončil proslov a odešel ze scény. Nato vešly dvě hezké ženy v lesklých oblecích a odemkly dveře klece s vlčím mužem. Pár lidí se zatvářilo polekaně, ale nikdo neodešel.
Sotva se vlčí muž dostal ven z klece, začal štěkat a výt, dokud ho jedna ze slečen za pomoci roztažených prstů nezhypnotizovala. Ta starší promluvila k divákům.
„Musíte být velice potichu,“ začala s cizím přízvukem. „Vlčí muž vám nebude moct ublížit, dokud ho ovládáme, ale jakýkoli hlasitější zvuk by ho mohl probudit – a pak by byl smrtelně nebezpečný!“
Když k tomu byly nachystány, sešly z jeviště a provedly zhypnotizovaného vlčího muže po celém kině. Jeho chlupy byly špinavě šedé, šel sehnutý a prsty rukou mu visely ke kolenům.
Dámy se mu držely po boku a upozorňovaly obecenstvo, že musí zachovat klid. Dovolily lidem, aby si jej pohladili, když budou chtít, ale muselo se to udělat jemně. Steve po něm přejel rukou, když ho vedli kolem, ale já se bál, že by se mohl probudit a pokousat mě, a tak jsem se nepřidal.
„Jakej byl na dotek?“ optal jsem se co nejtišeji.
„Pichlavej,“ odpověděl Steve. „Jako ježek.“ Zvedl si ruku k nosu a očichal ji. „A taky divně smrdí, asi jako když se pálí guma.“
Vlčí muž a jeho průvodkyně už obešli polovinu rad, když vtom – PRÁSK! Ozvala se rána. Nevím, kdo ten hluk způsobil, ale vlčí muž se zničehonic rozeřval a odstrčil obě ženy od sebe.
Lidé vykřikli, ti, co od něj byli nejblíž, vyskočili na nohy a utíkali. Jedna paní to nestihla dost rychle a vlčí muž po ní skočil a strhl ji na zem. Ječela, jako když ji na nože berou, ale nikdo se nepokusil jí pomoct. Vlčí muž si ji převalil na záda a vycenil zuby. Napřáhla paži, chtěla ho odstrčit, ale on jí vzal ruku do zubů a ukousl ji!
Pěkných pár lidí při pohledu na to omdlelo a ještě mnohem víc dalších začalo křičet a utíkat. A pak se – kde se vzal, tu se vzal – objevil za vlčím mužem pan Topol a oběma rukama ho objal. Vlčí muž sebou nějakou chvíli zmítal, ale pan Topol mu něco zašeptal do ucha a on se zklidnil. A jak jej pan Topol vedl zpátky na jeviště, ženy v lesklých oblecích uklidňovaly obecenstvo a snažily se přimět lidi, aby se vrátili na místa.
Diváci váhali a žena s ukousnutou rukou ječela. Z jejího zápěstí crčela krev na zem i na sousedy. Čučeli jsme na ni se Stevem jako praštění a přemítali jsme, jestli umře.
Pan Topol se vrátil z jeviště, sebral ukousnutou ruku a nahlas zapískal. Přiběhli dva človíčkové v modrých hábitech a s kapucemi. Byli malí, ne o moc větší než já nebo Steve, měli ale silné paže a nohy a hodně svalů. Pan Topol ženu posadil a zašeptal jí něco do ucha. Přestala ječet a seděla tiše.
Pan Topol jí sevřel zápěstí, pak sáhl do kapsy a vytáhl ven hnědý kožený sáček. Volnou rukou jej otevřel a na krvácející zápěstí nasypal jiskřivý růžový prášek. Pak k ráně přitiskl ruku a kývl na ty dva v modrém. Vytasili se se dvěma jehlami a spoustou oranžové niti. A pak jí k ohromení všech diváků začali ruku přišívat zpátky na zápěstí!
Sešívali asi pět nebo šest minut. Žena necítila žádnou bolest, i když jí jehly kolem dokola zápěstí zapichovali dovnitř a zase tahali ven. Když skončili, schovali jehly, sebrali zbytek niti a vrátili se tam, odkud přišli. Kapuce jim nikdy nesklouzly z tváří, a tak jsem neměl tušení, jestli jsou muži nebo ženy. Když zmizeli nebo zmizely, pan Topol pustil ženinu ruku a poodstoupil.
„Pohněte prsty,“ přikázal. Paní na něj tupě zírala. „Pohněte prsty!“ přidal na důrazu, a tentokrát jimi mírně zakývala.
Hýbaly se!
Všichni zalapali po dechu. Paní si prsty prohlížela, jako kdyby nemohla uvěřit, že jsou opravdové. Zase s nimi zakývala. Pak vstala a zvedla ruku nad hlavu. Máchla s ní co nejsilněji – a ruka byla jako nová! Byly vidět stehy, ale už netekla žádná krev a prsty podle všeho výborně poslouchaly.
„Budete v pořádku,“ ujistil ji pan Topol. „Po pár dnech stehy samy odpadnou. A pak už vám nebude nic.“
„A co když to nestačí?“ ozval se křik a předstoupil tělnatý chlapík s brunátnou tváří. „Jsem její manžel,“ rozčiloval se. „a říkám, že by se mělo jít nejdřív k doktorovi a pak na policii! Nemůžete takovou bestii jen tak vodit mezi lidi! Co kdyby jí ukous hlavu?“
„Pak by byla mrtvá,“ uznal pan Topol klidně.
„Tak heledte, člověče,“ rozkřikoval se manžel, ale pan Topol ho přerušil.
„Pane,“ zajímal se. „kdepak jste vlastně byl, když ji vlčí muž napadl?“
„Já?“ nechápal chlapík.
„Jistě,“ kývl pan Topol. „Jste její manžel. Když se zvíře probralo, seděl jste vedle ní. Proč jste jí nepřispěchal na pomoc?“
„No, já… jaksi v tom spěchu… nemoh jsem přece… nestačil jsem…“
Ať plácal cokoli, měl to marné, protože pravda byla jedna jediná: utekl a staral se jen sám o sebe.
„Něco vám povím,“ utrousil pan Topol. „Poctivě jsem vás varoval. Uvedl jsem, že naše představení může být nebezpečné. Nejsme prostě žádný roztomilý neškodný cirkousek, kde se nic nemůže stát. K chybám může dojít a také dochází, sem tam někdo dopadne i o hodně hůř než vaše žena. Proto je také naše představení zakázané. Proto je musíme pořádat ve starých kinech a uprostřed noci. Většinou všechno probíhá hladce a nikomu se nic nestane. Úplné bezpečí ale zaručit nemůžeme.“
Pan Topol se rozhlédl dokola a jako by se při tom stihl všem podívat přímo do očí. „Nemůžeme zaručit úplné bezpečí nikomu.“ zahromoval. „Je nepravděpodobné, že by došlo k další podobné nehodě, ale stát se to může. Opakuji znovu: pokud máte strach, odejděte. A odejděte okamžitě, dokud není pozdě!“
Pár lidí opravdu odešlo. Většina ale na zbytek představení zůstala, dokonce včetně té paní, co div nepřišla o ruku.
„Chceš jít?“ optal jsem se Steva a napůl jsem doufal, že na to kývne. Byl jsem nadšený, ale zároveň i vyděšený.
„Zbláznil ses?“ odsekl. „Taková senzace! Ty přece nechceš jít pryč, nebo jo?“
„Ani nápad.“ zalhal jsem a vykouzlil chatrný, rozklepaný úsměv.
Kdybych se tehdy jen tolik nebál projevit se jako zbabělec! Mohl jsem odejít a všechno by bylo v pořádku. Ale to ne, musel jsem se zachovat jako chlap a dosedět to do konce. Kdybyste věděli, kolikrát jsem si od té doby přál, abych byl tehdy upaloval pryč, jak nejrychleji mě nohy ponesou, a ani jednou se neohlédl…