Prolog
28. 1. 2012
Odjakživa mě fascinovali pavouci. Když jsem byl menší, sbírával jsem je. Celé hodiny jsem prohraboval zaprášenou starou kůlnu v zadním koutě naší zahrady a pátral jsem po pavučinách, v nichž ti osminozí dravci číhají. A jen co jsem nějakého našel, odnesl jsem si ho a vypustil ho u sebe v ložnici.
Maminka z toho bývala zlostí bez sebe!
Obyčejně se pavouk tak po jednom dvou dnech někam vytratil a už se neobjevil, ale někdy se zdržel delší dobu. Měl jsem jednoho, který si upředl pavučinu nad mojí postelí a držel tam hlídku skoro měsíc. Když jsem šel spát, vždycky jsem si představoval, jak se pavouk přikrade dolů, vplíží se mi do úst, sklouzne dolů hrdlem a naklade mi do břicha spoustu vajíček. A po nějaké době se pavoučata proklubou a sežerou mě zevnitř zaživa.
Když jsem byl malý, strašně rád jsem se nechával děsit.
A když mi bylo devět, máma a táta mi dali malého samečka tarantule. Nebyl ani jedovatý ani moc velký, ale byl to ten nejbáječnější dárek, co jsem kdy dostal. Hrál jsem si s tím pavoukem skoro celou dobu, co jsem byl vzhůru. Dával jsem mu nejrůznější pamlsky: mouchy a šváby a maličké červíky. Úplně jsem ho rozmazlil.
Jenomže jednou jsem provedl něco hloupého. Díval jsem se na kreslený film, ve kterém jednoho hrdinu vcucl vysavač. Nic se mu nestalo. Prodral se ven z pytlíku, byl samý prach a špína a zuřil jako pes. Byla to náramná švanda.
Tak velká švanda, že jsem to sám zkusil. S tarantulí.
Snad bych ani nemusel říkat, že to neproběhlo nachlup stejně jako v tom kresleném filmu. Pavouka to rozsekalo na kousky. Hodně jsem brečel, ale na slzy bylo pozdě. Můj mazlíček byl po smrti, a to mou vinou, a nic jsem s tím nemohl dělat.
Když rodiče zjistili, co jsem provedl, řádili tak, že div nespadla střecha domu - tarantule je stála dost peněz. Říkali, že jsem nezodpovědný hlupák a že mi už nikdy nedovolí mít zvířátko, i kdyby to měl být obyčejný pavouk ze zahrady.
Tak daleko v minulosti jsem s vyprávěním začal ze dvou důvodů. První vám bude jasný, až se vyprávění rozvine. A tady je ten druhý:
Jde o pravdivý příběh.
Nečekám, že mi budete věřit - sám sobě bych nevěřil, kdybych to neprožil - ale je to tak. Všechno, co v téhle knize popisuji, se stalo, a stalo se to tak, jak to říkám.
Potíž se skutečným životem je v tom, že když uděláte nějakou pitominu, normálně za to zaplatíte. V knihách můžou hrdinové nasekat chyb, kolik se jim zlíbí. Je úplně jedno, co dělají, stejně všechno skončí dobře. Porazí padouchy a škody napraví a nakonec je všechno prostě éňo ňéňo.
Ve skutečném životě vysavače zabíjejí pavouky. Když vejdete na rušnou ulici a nerozhlédnete se, srazí vás auto. Když spadnete ze stromu, zlámete si pár kostí.
Skutečný život je zlý. Je krutý. Kašle na hrdiny a na šťastné konce a na to, jak by věci měly být. Ve skutečném životě se dějí nehezké věci. Lidé umírají. Prohrávají. A často vítězí zlo.
Jednoduše jsem chtěl, aby tohle bylo jasné dřív, než začnu vyprávět.
Ještě něco: doopravdy se nejmenuji Darren Shan. V téhle knize je všechno pravda, ovšem až na jména. Musel jsem je změnit, protože… však to pochopíte, než se dostanete ke konci.
Nepoužil jsem žádná pravá jména, ani své, ani sestřino, ani jména kamarádů nebo učitelů. Žádná. Dokonce vám ani nepovím, jak se jmenuje město a stát, kde žiju. Neodvážím se to prozradit.
Ale to by na úvod mělo stačit. Jestli jste připravení, dáme se do toho. Kdyby to byl vymyšlený příběh, začal by v noci, zuřila by bouře, houkaly sovy a zpod postele by se ozývalo chřestění. Jenomže on to je pravdivý příběh, a tak musím začít tam, kde to doopravdy začalo.
A začalo to na záchodě.